Analýza falz

Zde budou postupně  zveřejňována komentovaná porovnání falz a pravých obrazů.

  – Hlava Magdy – srovnání
  – Falzum „Kompozice“
  – Falza podle jejich „stylu“  (s příklady a porovnáním)

Hlava Magdy

Bělocvětov – tak jako jiní mistři – dociluje v lineárních kresbách optického dojmu objemu i prostoru  „pouhým“ přítlakem a uvolněním ruky  během vedení linie.  Také často zcela nepatrné zakřivení linky na správném místě a ve správném tvaru,  dokáže vyvolat až překvapivě sugestivní dojem prostorovosti.  (k tomu viz Kořán „o suverénní čáře“)

Velmi záleží na přesném poměru velikostí a na úhlech rovin zobrazovaného objektu – stačí nepatrný posun a vše by bylo špatně.

Vzájemný úhel očí a dvě lokýnky vlasů, umisťují tvář do prostoru, včetně jejích proporcí.  Velmi důležité je srovnání krku, brady a čela v přesné ose ( stojí za povšimnutí pramen vlasů, spadající do čela, který ji protahuje až k počátku vlasové linie).  Zde – spolu s dalšími třemi linkami – tvoří průsečík, který modeluje horní část hlavy.  Linie z temena hlavy dozadu modeluje jak tvar hlavy,  tak celý prostor obrazu.

Falzifikátor zcela evidentně napodobuje pravou kresbu s velmi podobnou kompozicí.  Linie tvořící obrysy  jsou monotónně tupé,  ztěžka  „tažené“ nenavyklou rukou  a hlava tak zůstává beznadějně dvojrozměrná.

Obrys tváře zde vychází jako bramborovitě zdeformovaná škraboška,  bez zadního objemu hlavy  přímo nasazená na dutou hadici představující krk.  „Tvář“ s „krkem“ nenavozují pocit svalového tonusu,  ani tušenou pevnost tkáně a kostry.  Vágně načrtnutá linka jakéhosi límečku  z níž „krk“ trčí,  nijak neevokuje jeho připojení k trupu.  (A.P-B.)

Rozbor falza nazvaného „Kompozice“

Úvodem několik souvislostí, provázejících nejen toto falzum

Prodej falz obrazů Andreje Bělocvětova v galeriích a aukčních domech:
Na úvod bych chtěla říci, že zatímco o pravých obrazech Andreje Bělocvětova píšu ráda a s potěšením, texty o falzech jeho obrazů jsou pro mne frustrujícím zážitkem. V zájmu díla je však nutné tuto situaci řešit a já to považuji za svoji nevyhnutelnou povinnost.

Problematika falz děl tohoto malíře, spočívá hlavně v dlouhodobosti a masivnosti produkce falz a to jak za účelem přímého prodeje v aukcích, tak také k jejich prezentaci na výstavách společně s pravými obrazy,  samozřejmě rovněž s cílem následného prodeje.  Jedna a táž falza jsou tak v mnoha případech vystavována a přeprodávána s časovým odstupem i několika let a vzniká situace, kdy galeristé uvádějí jako argument pro pravost falza právě jeho předchozí historii.

Je třeba si uvědomit, že ne všichni, kterým falzum prochází rukama jsou si jeho problematičnosti vědomi, čímž se vše ještě dále komplikuje.  Tak velké množství falz malířových obrazů musí nutně zkreslovat pohled veřejnosti na jeho dílo.

Patří k věci, že  falza jsou vždy „signována“ a opatřena mnoha „důkazy“ pravosti (názvy, datace a různá upřesnění na rubu). Písemné popisy jsou až úzkostlivě přesné. Doporučuji pozornosti, že mnohá z falz mají název „Kompozice“,  přičemž právě kompozice je to,  co jim naprosto chybí.

Jednu z uvedených metod prodeje falz se pokusím názorně doložit na případu falza, které je prezentováno pod názvem :

„Kompozice, olej, laky, sololit, 71×110 cm, signatura LD Bělocvětov 70“
na rubu „A. Bělocvětov 1971-72“

„Obraz“ byl v minulosti vystavován (možná opakovaně) a následně prodán. Jeho současný majitel ho nyní nabízí v aukčním prodeji v jedné pražské galerii.

Rozbor

Na rozdíl od pravých otcových obrazů z jakéhokoli období, postrádá tento výrobek smysluplný obsah a – nejen figurativní, ale i jakoukoli jinou kompozici.  1)

Po technické stránce zde falzifikátor pouze využívá různých vlastností bází použitých materiálů (barev) na ploše, kdy dochází k procesu zapouštění a následného vysrážení barevných skvrn,  které tak vlastně „malují samy“ vznikem zcela nahodilých tvarů.  Pokud takovou metodu použije skutečný umělec, využije tuto techniku cíleně s jasným záměrem a smysluplným výsledkem. Tím se liší od falzifikátora, který je ponechá, tak jak vznikly – takže celek působí amorfním, „vatovitým“ dojmem. Protože si zároveň uvědomuje, že by tam nějaký „kresebný prvek“měl přece jenom být,  přidá nakonec rozpačitý pokus o dripping a pár vágních, neohrabaných čar,  které nemají s virtuozitou Bělocvětovy kresby nic společného. I ta nejjednodušší kresba je totiž to, co mimo jiného, ve falzifikátorově „arzenálu“ zcela chybí.

Další do očí bijící nesrovnalostí u falza „Kompozice“,  je jeho vročení (1970).  V 70. letech minulého století  malíř již opustil stylovou formu 60.let, tj.  zašifrované expresivní malby s často hojným využitím drippingu po celé ploše a zahajuje syntézu dosavadních stylů (i zde však mají jeho díla vždy figurativní obsah).  Obrazy období 70. let mají pevně vybudované tvary, které procházejí velmi sofistikovanými metamorfózami, vždy si však zachovávají svoji robustní plasticitu. V tomto a následujících obdobích Bělocvětov stále ještě občas využívá prvků drippingu, nyní však už pouze k dotváření detailních charakteristik zobrazovaných objektů, nikoli k celoplošné kompozici.

Falzum „Kompozice“ je opatřeno podpisem, který není skutečnou signaturou umělcovou, také nápis na rubu obrazu nevykazuje charakteristické znaky malířova písma.

Tím se dostávám k dalšímu, navazujícímu problému: většina galeristů i sběratelů ztrácí orientaci, které signatury jsou pravé a které ne. Nemohou se tak řídit ani podle tohoto, obyčejně poměrně jednoduchého vodítka (někteří možná dokonce znají více signatur falešných, než těch pravých). Navíc se na mnoha falzech objevuje stejné razítko, jako to, které si druhá malířova rodina dala vyrobit po jeho smrti.

Závěrem zdůrazňuji, že pokud bude s tímto mimořádným dílem i nadále takto skandálně nakládáno, může být deklasováno do té míry, že budoucí generace nebudou schopny rozeznat jeho skutečnou hodnotu, čímž pro ně bude do značné míry ztraceno.  Proto apeluji na Vás, na všechny skutečné milovníky výtvarného umění.  Na Vás,  pro které je umění neoddělitelnou součástí života, nikoli pouze výhodnou investicí. Buďte mi prosím nápomocni v mojí snaze očistit dílo jednoho z nejvýznamnějších malířů české moderny, od balastu plagiátů a neobratně karikovaných napodobenin. Ráda poradím při jakékoli pochybnosti ohledně pravosti konkrétních prací, eventuálně zodpovím i jiné dotazy, týkající se díla mého otce.

Andrea Pilařová Belotsvetová  (A.P-B.)

———————–
1)
Chápu, že uvedené termíny lidem neznalým věci zřejmě mnoho neříkají. Avšak pro ty, kdo se prodejem obrazů zabývají jako profesí, by takovýto úhel pohledu měl být tím nejzákladnějším při určování kvality díla (což je zase hlavní určující kritérium jeho pravosti  – určitě tomu tak je u tohoto autora).

Dělení falz podle jejich  „stylu“

 Abych byla schopna analyzovat falza obrazů Andreje Bělocvětova,  jsem nucena zabývat se jejich důkladným studiem.
Na první pohled je zřejmý jejich základní rys:  bezbřehá a blátivá amorfnost,  absence estetických tvarů,  žádný náznak smysluplné kompozice.  Jak stále více pronikám do podstaty věci,  začínám postupně rozpoznávat další charakteristiky – zejména různé „styly“ tvůrců falz.

1.  Prvoplánově amorfní,  kde se falzifikátor skrývá za vágní beztvarost čehosi,  co pak většinou nazve stejně vágně  „kompozice“,  „bez názvu“,  apod.

Falza typu 1:

Falza typu 2:

Falza typu 3:

4.  Poslední skupinu představují falza,  v nichž se falzifikátor pokusí o „vlastní tvorbu na dané téma“.  A to buď také se zkomoleným využitím prvků z různých období umělcovy tvorby (opět problém s neznalostí anatomie),  či zcela  „po vlastní ose“  (v tomto případě se snaží napodobit už pouze signaturu).

Falza typu 4:

 
Dělení falz do těchto skupin je samozřejmě pouze rámcové,  sloužící hlavně k zjednodušení jejich rozboru a k lepšímu pochopení problematiky.  Tak jako u každého podobného jevu,  i zde můžeme pozorovat různé kombinace a podskupiny.

Příklad falza:  typ 3-4:

Falzum,  které bylo nedávno prodáno v pražské aukční síni,  lze zařadit do kombinace třetí a čtvrté skupiny,  podle shora uvedeného dělení.    Vzhledem k Bělocvětově dokonalé znalosti anatomie je jasné,  že žádné jeho figurální dílo (s jakkoli velkou mírou stylizace),  nemůže obsahovat takovéto elementární a do očí bijící chyby.

To,  že se falzifikátor snažil použít tvarové prvky z pravých děl tyto chyby nezamaskuje a už vůbec nezamaskuje jejich zdeformované a neorganické užití.

Co se týče samotné „figury“,  která je zde (bohužel) ústředním motivem,  dovolím si na úvod citovat slova otcova přítele a velkého propagátora jeho díla,  prof.  Vladimíra Franze:  Leží tam neboze,  hlava bezradná,  nohy,  ruce … a taky ta „ornamentika“ v popředí,  úplně tupá …

Jeho slova,  jako vždy,  trefila hřebík na hlavičku – slova  „bezradný“  a  „nebohý“  jsou skutečně těmi nejvýstižnějšími charakteristikami jak této mršiny,  tak ostatně všech jí podobných.  Bělocvětovy figury jsou vždy živoucí a bez jediné chyby i v těch nejobtížnějších stylizacích.

Co je však tohle za monstrum,  kterému roste něco jako paže ze žaludku,  které má cosi jako prsa v obráceném gardu a které natahuje ke konsternovanému divákovi mrzácký patvar,  zřejmě představující ruku?  Zvláštní dortovitý útvar,  představující břicho a pahýly,  se kterými by si profesionální mrzák dokázal vyžebrat jmění,  završují  „dílo“ nalepené na lakýrnicky pojednaný zadní plán „oblohy“ s malinkým,  bezbarvým sluníčkem,  převzatým z třetiřadých bazarových krajinek.

Za zmínku stojí,  že tvarové stylizace,  které se falzifikátor pokusil napodobit,  spadají do období 90.let,  signatura má však vročení 1980.  Je vidět,  že falzifikátorův „rozlet“,  předběhl dobu o jedno desetiletí.  Prostě se snažil až příliš.

Ještěže  „obraz“ má – podle pana galeristy – tak křišťálově jasný a nezpochybnitelný původ. Ten je samozřejmě nade vše …

Příklad falza: typ 4:

Falzum „U stolu“
50.  léta 20.  století
Olej,  plátno – 37,5 x 28,5 cm (v x š)
Signováno: Vlevo nahoře „Bělocvětov“

Toto falzum bylo nabízeno ve stejné galerii,  naštěstí se ho však nepodařilo prodat.  Prozrazuje stejného falzifikátora,  jako „Ležící žena“.

Stejná absence elementárních řemeslných znalostí,  stejná neznalost anatomie lidského těla.  Typická „nebohá hlava“ bez mozkovny,  úpěnlivé,  začátečnicky poskládané ručičky.  „Figura“,  která je blíže k divákovi připomíná spíše beztvarý pytel šatstva,  paže jí vyrůstá kdesi nad myšleným pasem.  Zápěstí její levé ruky nenavazuje na rukáv,  trčící v zadním plánu toporně do prostoru,  bez souvislosti s „tělem“.  Druhá „figura“ nemá ani náznak ramen,  její tvář přechází ve vertikále přímo do obdélníkovitého tvaru,  představujícího tělo.  Je od něho oddělena pouze jakýmsi „límečkem“,  který zřejmě nahrazuje krk.

Obě postavy jsou plošné,  postrádají zadní objem.  Perspektiva chybí dokonce i u tak jednoduchého tvaru,  jako je deska stolu.  I takovéto a ještě horší „výtvory“ se – s vydatnou pomocí „fundovaných“ galeristů – úspěšně prodávají.

Příklad falza: typ 3 – vpravo je pro srovnání originál,  podle kterého bylo falzum vyrobeno:

Tvarově-kompoziční rozbor originálu:

Šedo-zelená plocha  01 modeluje levý horní plán obrazu,  temnější přední část 06 tvoří – s pomocí jemné světlé lazury – hranu, vystupující dopředu.  Nad ní pluje prostorem vzhůru a dozadu „paže“ 03  s „rukou“ 02 otočenou vpřed.  Ty jsou metamorfované ve zvláštní květinový útvar a vrhají jemný stín na kuželovitý objekt 07.  Do hloubky modlovaná plocha 09  kompozičně vyvažuje 01  a iluzí ohromujícího prostoru odsunuje horní plán obrazu daleko dozadu.  Tvar 04 směřující v prostoru obloukem dozadu a zpět,  je středem kompozice spojen s 05,  vystupujícím z obrazu ven.  Zatímco jejich průzračné kresebné tvary odlehčují robustní váhu 01 levého horního a 09 pravého dolního rohu,  kuklovitý tvar 08 vlevo,  je  „vyzvednut“ hlubokou modří průhledu (snad přímo do vesmírného prostoru… ?).  Nevlaje však nekoordinovaně,  je ukotven spodní „končetinou“ 10,  morfovanou v zvířecí tvar,  vzpírající se na bílé půdě pevnými nožkami.  Tu náhle zjistíme,  že modrý prostor je listovitě prohnut a tvoří protějšek  k 09 …  Podobně můžeme pokračovat ještě dlouho dál,  Bělocvětovy obrazy jsou obsahově mnohovrstevnaté.  Tato nikdy nekončící hra,  toto stálé eskamotérství bylo jistě pro autora trvalým zdrojem radosti.  Pokud si dáme tu práci,  můžeme ji sdílet s ním …

Figurální kompozice „Veselá žena“ z roku 1991 je názorným příkladem smysluplné stylizace, transformující profánní realitu v realitu novou,  která je však stejně pravdivá.  Její věrohodnost je stanovena stejně přesnými,  ba ještě striktnější zákonitostmi,  než vyobrazení tzv. realistické.  Demonstrace tohoto řádu je snazší, pokud se v rozboru omezíme na technickou stránku díla  (kompozice,  tvarové vztahy apod.)  a nezabýváme se prozatím stránkou obsahovou.

Obraz má téměř hudebně harmonickou kompozici,  v níž lidské postavy morfují ( při zachování správných proporcí) až v jakýsi zvláštní druh vegetace a jsou spojené dokonce i s prvky ryze technického charakteru.  Kompozičně volně navazuje na „Nepřemožitelné zplacatilce“ z malířova pozdně surrealistického období.  (A.P-B.)

Pozornější si jistě všimli, proč není u porovnávaného falza podobný rozbor možný.

Pro plné rozlišení kliknout pravým tlačítkem,  pak vybrat  „Zobrazit obrázek“ (nebo podobné),  návrat pomocí šipky  „Zpět“ (Backstep)